Včera jsme byly se Sinduškou maličko cvičit ty naše lovecké dovednosti. Vzali jsme sebou ještě myslivecky myslícího dědušku a pana paničky bratra, aby se podívali jak nám to hezky jde. Sinduška sosala co to dá a pořád měla čenich v pohotovosti, tak jsem se snažila nedat se zahambit a tak bylo konečné skóre vyrovnané - já jedna vyhnaná koroptev a Sindy jeden pekelně prohnanej zajíc...

Tak se mí milí, drazí a věrní čtenáři opět vracím se svou snůškou roztodivných příhod a nevšedních zážitků. Musela jsem si dát menší tvůrčí pauzu, jednak pro načerpání inspirace a druhak protože panička neměla čas psát. Ale já si ji i přesto možná nechám :).

Sobotní den, který byl zároveň také posledním dnem února, jsme (po řádném přivítání) naložily Sindinku i s Verunkou a vyrazily brzy ráno raníčko za Ochoz u Brna. Tam už nás čekala psí banda, která z dálky nemálo připomínala partu fanoušků Baníčku...

Tak jsme se přešťastně vrátily z těch Tatranek. Totiž abyste tomu rozuměli, panička mě a sebe přihlásila na lavinový výcvik v Tatrách. Teda né že bychom cvičili laviny, ale učili jsme se jak na ně :). Bydleli jsme v Demänovské dolině a nad náma pořád hrozili tretím stupňom lavinového nebezpečenstva, tak jsme při procházkách často slyšeli odstřely lavin, ale nezasypalo nás to a ještě jsme si to stihly obě parádně užít (heč )...

Tak vám přináším netrpělivě vyčkávaný report z naší první (a jistě ne poslední) výstavy. Sobota se nesla v duchu shonu, nervů, netrpělivosti a únavy. Panička mě začala křísit už před sedmou, což jsem odměňovala nespokojeným mručením a lozením do pelechu kdykoli se otočila zády. Vůbec jsem nechápala kam mě v tak nekřesťanskou hodinu, potmě a ještě ke všemu o víkendu šněruje, ale jak jsem uviděla tu naši červenou kárku, hnedle mě veškerá ospalost přešla a počala jsem poulit očíčka na silnici jako obvykle...

Mám hladové období. Panička se sic snaží přidávat granulky, nechápe kam je všechny hážu a chvílemi i nadává, že toho sežeru jak bernardýn po týdnu hladovky, ale co počít když mi v tom bříšku pořád škrundá a já mám táááákový hlad? V rámci mého (nyní už neustálého) sosání v zájmu vyhledání něčeho k snědku jsem k velkému nadšení té mé paninky začala větřit. My odborníci tomu říkáme pracovat s vysokým nosem, ale pravdu díc jsem zatím nevyčenichala nic ani s tím nízkým. Asi budu muset ještě trochu vylepšit svou sosací techniku...

Tak se zase hlásím s aktuálními zprávami . Pro samé venčení a následnou únavu nebyl dlouho čas, chápejte. Hlavní novinkou je, že už úplně bravurně zvládám výstavní postoj, a to prosím na povel! Pěkně se vždycky zastavím, vystrčím čenich a zadek, zastrčím pupík a zírám kupředu. Prý to tak má být, ale paninka stejně není nikdy úplně spokojená a pořád mi šibuje s nožičkama a s ocáskem a to mě rozčiluje, takže mi pak musí držet nahoře i tu mou hlávku...

Tak jsem se po všem tom oslavování konečně dokotrmelila, abych se s vámi, mí věrní, podělila o čerstvé niternosti z mého pikantního a bujarého společenského života . Za těch posledních pár mrazivých dnů se toho událo opravdu přemnoho, tak snad jenom ve zkratce. Obleček jsem si nadmíru oblíbila, příjemně mě totiž zahřívá obě ledviny, stal se tedy mým věrným průvodcem zimním obdobím. V psí školce už cvičím ve velké skupině (jsem totiž už velká, víme?) se spoustou psů a je to náramná bžunda...

Tak... Byl tu!!! Ježíšek!! A dokonce dvakrát, fakt! Totiž, abyste tomu rozuměli, poslední sobotu před Vánocemi - 20. 12. jsme byly na předběžným ježíškovským nadělování, kterýho se účastnili všichni paniččini (i mí) kamarádi. Bylo to moooc príma! Mohla jsem ozdobit stromek (akorát jsem nemohla ochutnat takový to lákavý třpytivý kulatý, co se na něm houpalo.. prý to není dobrý, ale kdo ví, znáte lidi), taky jsem pečlivě hlídala přípravu salátu a masa, a zodpovědně jsem se účastnila celého toho veselí...

Tak už jsem úplně celá ve Vánocích! Nejdřív jsem teda neměla ani páru o tom, co to je, ale panička to pořád s každým rozebírá na potkání a protože jsem děvče bystré, pozorné a zvládám poslouchat i při čenichání, mám v tom úplně jasno. Prostě brzo (nevim přesně kdy) přijde pán (Ježíšek, víte?) a dá mi nějaký dobroty a úplně zadarmo. Vždyť to je úplná fantazie, nemuset pro každý pamlsek lehat, čekat, štěkat, bo dělat kdovíjaké prostocviky!!! Už teď pilně trénuju a hnedle jak za dveřma něco cvakne, nebo se šustne, už to letím s jásotem vítat, ať už je to cokoli...