Váha: neznámá (nemínila jsem se nechat zvážit, protože pravá dáma váhu tají!)

Nová umění: skákání paničce na hlavu, zdokonaluju se taktéž v sosání

Ničitelovo skóre: od minula nebylo moc času, tak jsem jenom tak v běhu rozškubala šedivýho králíka, co mám odmalička... to abych nevyšla ze cviku. A samozřejmě průběžně ukusuju z paniččiných papuček, ne nepodobna Nicotě z Nekonečného příběhu :).

Pocity: zadostiučiněné

Tak vám přináším netrpělivě vyčkávaný report z naší první (a jistě ne poslední) výstavy. Sobota se nesla v duchu shonu, nervů, netrpělivosti a únavy. Panička mě začala křísit už před sedmou, což jsem odměňovala nespokojeným mručením a lozením do pelechu kdykoli se otočila zády. Vůbec jsem nechápala kam mě v tak nekřesťanskou hodinu, potmě a ještě ke všemu o víkendu šněruje, ale jak jsem uviděla tu naši červenou kárku, hnedle mě veškerá ospalost přešla a počala jsem poulit očíčka na silnici jako obvykle. Počasí bylo parádní a já se těšila na nějaký príma běhání a skotačení. Nakonec se ale moc neběhalo, zato skotačilo až do naprostého vyskotačena :). Vystoupily jsme na místě, kde to stráááášně zajímavě vonělo (to byste nevěřili!) a kde byla hromada moc fajn čtyřnohých tvorů na rakamádění. Ze začátku mě to bavilo hrooozitánsky, ale pak už to nebylo nic moc a pomalu jsem se začínala nudit. Naštěstí mě přišla zachránit moje věrná zrzečka Sindy, se kterou jsme se náramně vyblbly a mě to zvedlo náladu. Panička pořád s někým klevetila, a tak neměla moc čas pozorovat co kde tropím, tudíž jsem se mohla zcela nepozorována utrhnout ze řeťázku a majuško si výstavu užít po svém.

Ani jsem se nenadála a ze všeho toho čmuchání, ujídání granulek a seznamování mě panička vytáhla na jakousi modrou huňatou placku a běhaly jsme jak praštěný dokolečka, až z toho panička chudák malá funěla jak Kraken. Potom jsem se vyšponovala do toho postoje, co se všem člověčím tvorům tak líbí a (vědoma si důležitosti okamžiku) stála jako přikovaná. Jenom levá zadní nožička pořád chtěla někam na špacír, a tak mi musela panička majuško pomoct a tu neposlušnou hnátku usměrnit. Nějaký moc důležitý pán pak přiběhl a něco povídal, tak jsem se tvářila že jako vůbec neposlouchám cizí hovory a nechala jsem se i coby správnej flegmouš celá ochmatat. Pak zašustilo nějaký lejstro a já se dozvěděla že jsme dopadly hrooozně dobře a paninka celá skákala a jásala :). No hlavně že jsou ty lidi spokojený, ne? 

Po všem tom šponování a nervovém vypětí jsem měla slíbenou nějakou relaxaci a panička plní sliby, tak mě zas naložila a jely jsme směr Bystrc, kde jsme se po dekádách úplně náhodou potkaly s Dastouškem. Nebudu vám líčit naše vítání, protože by to bylo nadlouho, prostě bylo to super a nebralo to konce :). Dasty ale musela jít do školky cvičit poslouchání, a tak jsem vzala paničku a šly jsme se majuško projít ve vysoké trávě. Parádně to tam vonělo zvěří, já skákala jak divá a v mezičase jsem vyhnala dva srnečky a jednoho bažanta (nebo co to barevný vlastně bylo). Zlatým hřebem dne byl můj nález hromady chlupů z divočáka s hovínkem na vršku... To vám bylo radosti!!

Hnedle jak jsem se od toho úžasnýho objevu odtrhla, vypravily jsme se do školky my. Tentokrát se cvičilo na veliké louce pod lesem a já se snažila poslouchat co to dalo, ale chvílemi to bylo setsakra náročné, protože mě ta potvorská únava už pomaličku zmáhala. Jak školička skončila, panička mě horkotěžko naskládala do auta a cestu domů už si ani nepamatuju. Doma jsem sklidila obrovské ovace, plácání po lopatkách a málem i vavřínový věnec. Naštěstí jsou ti mí lidi ale (aspoň někdy) rozumní a radši mě odměnili velikou a těžkou žvýkací kostečkou. Já už ale byla tak vyšťavená, že jsem si ji jenom posichrovala zastrčením pod škraňku, stočila se do klubíčka a mějte mě rádi!

V nedělním ránu jsme si přece jenom krapet přispaly a tak mě panička nezaskočila tolik co v sobotu. Až na krásné počasí se celý cirkus opakoval a my jsme celé zmoklé proplouvaly celým dnem. Další pan rozhodčí mi tentokrát zkontroloval i zoubky a běh zezadu dopředu a naopak a vyšponovaná jsem tentokrát stála o něco dýl. Stálo to ale za to a přestože to byl pán přísný, dokonce se na nás i usmál :). Za odměnu jsem tentokrát dostala veliký buvolí kostičky tři a se studem musím přiznat, že jsem je doteď nezpracovala .

Dodatečně bych chtěla ještě obrovitánsky a celou svou výmaří hercničkou poděkovat celému našemu fanklubu a týmu povzbuzovačů, bez kterých bychom tím náročným víkendem nepropluly v takové duševní pohodě. Jmenovitě moc a moc děkuju Márijovi, Aleškovi von Alesi, Danušce, SydoMíšovi, Sindynce s páníky, Airušce s páníky, Renči s přítulem, Akimkovi s páníky Aničkou a Ujkem (tímto děkuju i za nádhernou fotodokumentaci prvního dne), Báře Zdráhalové za cenné rady a podporu, a paniččině mámě snad za vše. Dál moc děkujeme všem těm nevyjmenovaným, kteří nám drželi pěstičky a mysleli na nás, i když nepřítomni. Moc si vaší podpory ceníme .

Fotogalerie z prvního (od Ujka alias Akima) a druhého dne (od nás a taky od Danušky).

A tady jsou naše posudky:

7. 2. 2009, rozhodčí Jozef Horváth (SK), ocenění Velmi nadějná 1.
8 měs. fenka, del. rámce, výbor. hor. linie, správně nasazený a nesený prut, hrudník a předhrudí se vyvíjí, standardní osrstění, dobře se předvádí.

8. 2. 2009, rozhodčí Vladimír Piskay (SK), ocenění Velmi nadějná 1.
přiměřený vzrůst, výborná hlava, dobrá horní a dolní linie, dobrý postoj a hlení (?, pozn. paničky), temperamentní předvedení.