Minulou sobotu se nám paničky hecly, a že by to chtělo nějakou velikou a náramně zajímavou vycházku. Jak řekly, tak udělaly, a tak jsme se dopoledne společně se Sindynkovou nasáčkovaly do samohybu se situací smířené Borinkesinkové a za radostného kvikotu všech přítomných vyrazily na dobrodružnou expedici. Po zhruba půlhodině navigačních snah, sosání z okna a bedlivého hlídání obsahu Kesinčina žaludku jsme se přešťastně vykotrmelily na náměstí Lomnice u Tišnova a začaly se rozhlížet po cestě, jež byla naším cílem - stezce Járy Cimrmana.

Plahočení stezkou jsme zahájily zcela stylově čekáním u místního prasečáku, než se k nám připojí Verčomáma, během čehož jsem stihla paničku ujistit o mé neskutečné radosti z výletu nadšeným skákáním. Přestože díky mému počínání panička po chvíli skvěle splývala s okolním prostředím rozbahněného pole a mohla v nenápadnosti směle soupeřit s místní divou zvěří, úsměv se jí pozvolna vytrácel. Vzhledem také k jejímu nosu plnýmu rýmy, pískajícím plicím a rudolícímu obličeji lze snadno hádat, že byla spíš než na vejšlap zralá na záchytku a svěrací kazajku. Brala to ale statečně a potácivým krokem se mlčky ploužila přírodou ne nepodobna lesní žínce po fetu. To my psiska jsme se vyblbly do sytosti a vychutnali si celičkou stezku od náměstí až po cílový bod v podobě Cimrmanova poHlaví.

No zkrátka a dobře - dobrá věc se podařila - paničky byly uštvány, srandy byl nejeden kopec a neméně tak dobré nálady. Úkol pro příště: sehnat soumara na občasné poponášení znavené paničky a stálé poponášení barelu kofoly a řízků z domova.

©2009 Veronika Pospíšilová