Tak se nám tetinka Verunka zase jednou svěřila, že by chtěla vyrazit na "nějakou pořádnou procházku" a protože ji máme rádi a taky proto, že úplně sama vymyslela kudytudy, hnedle jsme se (až na rybičku, tu by to prý nebavilo) přidala celá Emmíovic domácnost :).

A tak panička (to jako já) přímou cestou z práce zamířila na místo srazu, přičemž jí cestu vlakem zpříjemňovala debata spolucestujících o sebevraždách na kolejích. Nikdo se jí nemůže divit, že hnedle po tom, co přijela Sindynková s Miškinem a převlékla se do "terénního", se musela na uklidnění natucnout balíčkem sušenek. Protože ale není žgrt, rozdělila se, a tak byli všichni spokojení. Za malinkou chviličku dorazily ještě brněnský štěkny a mohlo se vyrazit do jihomoravských luhů a hájů směr Ořešín a ranč H.

Štrádovali jsme si to lesy, lukami a bažinami, Janča nám cestu zpříjemňovala historkami z webu houby.cz a když k tomu Veru připojila pár svých mykologických historek a receptů, zdála se pohoda maximální. Děvčata nás však brzy svým hřibovým nadšením dokázala nejednou zaskočit, ba uzemnit. Po tom, co bez skrupulí vyzpovídaly jakéhosi potulného dědečka z hloubi lesa se vynořivšího, co že to třímá v taštičce za dary přírody a rozvinuly se mnou širokosáhlou debatu na téma hříbek je pouze suchohřib a né jen tak nějaká jakákoli houba, vyhnaly mou drahou polovici kamsi do kolmé skalnaté stráně aniž bych stihla jakkoli zareagovat, protože se jim zdálo, že se za stromem nějaké to mykotikum krčí. Nakonec už jsme museli Verču mírně zkrotit, když nám sdělila, že půjde kousek cesty jinudy lesem aby se poohlídla po nějakých muchomůrkách a se slovy za chvilku se potkáme chtěla zmizet v houštinách. Nás na fusekli zas tak snadno jako neutáhne! Jednak proto, že by nás to bez ní v lese samotný tak nebavilo a jednak proto, že jako jediná znala trasu, že.

Koneckonců brzy na ni taky došlo, protože nám zanedlouho docela slušně zahřmělo nad hlavama a Veru nám všem prakticky ukázala, že s tím jak se bojí bouřek fakt nekecala. Nedbaje faktu, že nesnáším kopce do kterých mě výšlap fyzicky i psychicky bolí a deformuje, vzala jediný kopcovitý úsek naší cesty, který měl původně zabrat kolem čtvrt hodiny, lehkým sprintíkem, takže za zhruba osm minut jsme byli nahoře nedobrovolně úplně všichni a vůbec při tom nedbala mých vzlyků, že vidím před očima rudé kroužky. Dokonce při tom rozčilení úplně zapomněla na hříbky. Snažily jsme se jí s Jáňou mstít vyprávěním o tom, kolik blesků jsme už zahlédly a že za náma je nebe ještě černější než boty, ale moc to nezabíralo. Ještě že už se před náma začal rýsovat slibovaný ranč, protože už jsem chtěla pomalu vytáhnout letošní statistiky zabití bleskem...

 Ranč byl nádherný, přestože byl na vršku toho nejvyššího kopce - vidina pořádné bašty mi ulehčovala kroky a vážně to stálo za to. Obsluha skvělá, jídlo parádní, sezení pohodlné a psi (téměř) odumřelí pod stolem. No zdrželi jsme se v tom příjemném orlím hnízdě skoro hodinu, znáte to - tuhle bramboráček, tamhle cigárko a najednou bylo osm večer. Tak jsme se zase postavili na ty naše chromé nožky, zaplatili a vydali se cestou necestou bahnem zase dál.

Cesta vedla pořád z kopce a tak se nám až na okamžiky kdy žaludky hrozily že půjdou napřed šlo tím bahniskem docela dobře. Poslední pozdvižení dne měla na svědomí opět Verča, kdo jiný. Možná se mstila za ty bouřkové přípodotky, možná byla unavená, možná opravdu nevěděla, ale každopádně když uprostřed lesa začala zrakem bloudit po rozličných rozcestích, jež vedly do všech koutů naší krásné vlasti a pak váhavě určila, že asi tadyma, začaly bystřit i osoby, jež se do té doby tvářily víceméně nezaujatě a vlastně jsme o nich po celou dobu skoro nevěděli.

Po pár chvilkách nejistoty a rozhovoru o Blair Witch jsme přecejenom dorazili ke stopám civilizace v podobě asfaltky, která nás dovedla až do Lelekovic, kde jsme hanebně zanechali Jáňu s brňandama a v prořídlé sestavě vyrazili přes Podlesí do Kuřimi. V nočním lese jsme projevili všichni velkou odvahu a i přes rozličné úvahy, kdo všecko by nás tam mohl ťáfnout po řepě jsme se po vlastních nohou dopravili živi a zdrávi do svých skromných příbytků.

Nestydím se přiznat, že padaly úvahy o příležitostném využití eMHáDé a odolávali jsme pokušení unést jeden (slovy jeden) ojetý zaparkovaný autobus i s řidičem, opravdu jsme to nakonec zvládli všichni svépomocí a bez nějaké větší újmy. Tímpádem mohu právoplatně prohlásit výšlap za nadstandardně vydařený a rozjařený, poděkovat všem zůčastněným za príííma den a těšit se na příští pominutí mysli .

P.S.: Fotogalerii nehledejte, tento počin zůstal nezdokumentován, bo za A) jsme líní tahat foťáky, za B) ještě by nám namokly a rozbily se a bůhvíco ještě a to přece nemůžeme riskovat né?